Pověst roku 2020 - Svatba duchů ve strážském kostele

Pověst roku 2020 - Svatba duchů ve strážském kostele

Kostelník Matěj ve stáří vzpomínal na přízračnou svatbu, které byl svědkem. Společně s farářem vysvobodili ve starém kališnickém kostele zakleté duše milenců. Těm porážka českých stavů na Bílé hoře nedopřála svatby a celých dvě stě let pak bloudily jako vlaštovičky světem. Každý rok se vracely do zámku ve Stráži nad Nežárkou, kde si odpřisáhly lásku až za hrob...

Počátkem roku 1820 se stal Matěj Vladyka kostelníkem ve Stráži nad Nežárkou, svou službu konal svědomitě a čas mu ubíhal jako voda v naší řece. Po svátku Všech svatých 7. listopadu ze soboty na neděli probudilo Matěje silné zaklepání na okno jeho chaloupky a hluboký hlas pravil: "Máte jít do kostela. Hned!" Tak se Matěj oblékl a vyšel do mlhavé listopadové noci. Severák se mu prodíral skrze šat až na tělo a kovové praporečky na střechách jen skřípěly. 

Když Matěj dorazil ke strážskému kostelu, spatřil, že je celý osvětlený a uvnitř stojí svatebčané. Nevěsta byla zjev krásný, vysoká a štíhlá s tmavými bujnými vlasy. Černé oči se jí leskly v bělostné tváři, kterou pokrýval ruměnec. Nádherné bílé šaty jí při každém pohybu šustily a leskly se jako by byly poseté démanty. Urostlý rusovlasý ženich
s krátkým rusým vousem nad horním rtem byl oděný do sametového kabátce a ze stejné látky měl i kalhoty po kolena, pak hedvábné černé punčochy a střevíce s bílými přezkami. Na krku se mu bělel široký skládaný límec a po straně se mu houpal dlouhý kord s nádhernou rukojetí. Lavice v chrámové lodi byly plné svatebčanů, z nichž však kostelník žádného neznal.

Vtom vstoupil pan farář, svatebčané ho uvítali hlubokou poklonou a mladý pár před ním poklekl. Když obřad skončil, svatebčané opět poděkovali faráři hlubokou úklonou. Ten pak s kostelníkem odešel do sakristie, tam ho uchopil za ruku, vyvedl ho ven a pravil: "Teď všeho nechte a do kostela se více nevracejte. Jděte domů a nikomu ani muk!" Kostelníkovi v tu ránu stály vlasy na hlavě jak hřebíky a pádil přes hřbitov k domovu. Často pak na podivnou svatbu vzpomínal a přál si odhalit její tajemství, což se mu za nějaký čas splnilo.

Jednoho krásného srpnového dne se s farářem vraceli ze svěcení nového kříže na Šimanově dvoře u řeky Nežárky kousek za městem. Oba byli značně posilněni pivem z hostiny, kterou šimanovský hospodář vystrojil. Měsíček jim svítil na cestu, když se v družném hovoru ubírali pěšinou přes luka domů. Tu si kostelník dodal odvahy a zeptal se faráře, copak to bylo za zvláštní svatbu tehdy o listopadové noci ve strážském kostele, a ten mu vše objasnil.

Před dvěma sty léty byl český národ v hrozném úpadku. Výstřední římskokatolická strana podporovaná habsburským císařem zase jednou stála proti evangelíkům. Ti se bránili, ale nikomu ani ve snu na mysl nepřišlo, co z toho pro český národ povstane. Vyhozením císařským místodržících z okna pražského hradu začalo české povstání proti císaři. Čeští stavové v čele s hrabětem Thurnem sbírali vojsko a vypukla válka. Po jejich porážce v listopadu roku 1620 na Bílé hoře nastalo pronásledování všeho českého.

V tom čase byl majitelem strážského hradu jeden z proradných místodržících Vilém Slavata, kterého stavové vyhodili z okna. Slavatova příbuzná, sličná panna, která žila toho času na hradě ve Stráži, byla zasnoubená za mladého českého šlechtice. Když ho zkoušená vlast zavolala, tak namísto, aby vedl svou lásku k oltáři, vsedl na koně a jel do víru válečného. Přísahal své nevěstě, že jí zůstane věrný až do smrti a i kdyby na bojišti mrtvý padl, že se jí ohlásí. Stejně tak dívka přísahala, že by v hrobě pokoje neměla a tak chce živá či mrtvá jen jemu náležet, kdyby naň měla třeba dvě stě let čekat...

Za dvě stě let v onu čarovnou noc, v sobotu 7. listopadu roku 1820, se náš farář modlil na faře za kostelem až do 11 hodin. V tom někdo zaklepal na dveře a na farářovo zvolání: "Vstupte", vešli přízrační svatebčané, dvorně se mu ukláněli a prosili, aby je oddal, že už na něj celá dvě staletí čekají. Mladý stavovský šlechtic totiž skutečně zemřel v bitvě na Bílé hoře v moravském pluku hraběte Jindřicha Šlika a když se do Stráže dlouho nevracel, kráska ze zámku vadla, až uvadla. Mladý muž prý po bitvě poletoval v době noční kolem strážského hradu jako sýček. Oplakával tu své ztracené štěstí a plakal i nad celým národem krutě porobeným.

Když i duše jeho zoufalé družky konečně opustila tělo, doprovázel ji k nebeským výšinám, doufaje v milosrdenství boží. Milosti však nedosáhli, zato proměněni ve dvě vlaštovice přilétali a odlétali spolu rok co rok a pod zámeckým krovem očekávali příchod toho, kdo je vysvobodí. "Dnes je ta dlouho očekávaná chvíle, dnes je tomu dvě stě let! Neračte nám sňatku odepřít, sic budeme další dvě staletí po české vlasti bloudit," zapřísahal nebohý stavovský šlechtic faráře. Ten jim v dojetí vyhověl a tak došly jejich krásné duše ve starém kališnickém kostele ve Stráži nad Nežárkou konečně pokoje.

Pro rodáky a pamětníky:

Matěj Vladyka z domku č. 70 u řeky byl za mládí vyhledávaným kožešnickým mistrem a počátkem roku 1820 se ve Stráži nad Nežárkou skutečně stal kostelníkem. Zemřel bezdětný a jeho domek přešel na papírnického dělníka N. Menšíka. Jeho vdova ho pak prodala Janu Kremlovi, který z něj udělal stáj pro koně. Matějovo vyprávění o přízračné svatbě duchů ve strážském kostele zaznamenal pro další pokolení do kroniky města Bohdan Struska. Kostelníkovo spojencem a spoluzachráncem stavovských milenců byl s největší pravděpodobností farář Ján Kofron z Pacova, který zemřel v noci 6. září roku 1822. Jako velký příznivce zahradnictví osázel farní zahradu stromy a květinami.

Ze strážských pověstí vykouzlily Textové lahůdky