Kam zmizel prales, hutě a kamenná socha – tajemná Příbraz u Stráže nad Nežárkou

29.05.2020

Kam zmizel prales, hutě a kamenná socha - tajemná Příbraz u Stráže nad Nežárkou

Poklidná staročeská Příbraz nedaleko Stráže nad Nežárkou kdysi bývala průmyslovým srdcem strážského panství. Dnes však po starých hutích, továrnách a cihelnách není ani památky. Zmizely beze stopy v propadlišti dějin, stejně jako se tu původní prales utopil v močále. Ze světa sešla
i barokní socha falešného Jana a na kontě příbrazských záhad nechybí ani krvavé nebe.

Původní krajinu jihočeského příhraničního Strážska tvořil lužní prales s borovicemi a listnáči, jak nasvědčují jména Dubovice, Bukový háj a Javořice uvnitř Českomoravské vysočiny. Řeky se tu ztrácely v bažinách, ze kterých vystupovaly hory a kopce. Část dubovického pralesa
v místech pozdější Příbraze se dokonce propadla do bažinaté půdy, kde se během věků přeměnila na ohromná ložiska rašeliny. Během její těžby lidé objevovali celé kmeny utopených velikánů.

Kupci jezdili přes příbrazké Hutě do Stráže

Od rakouského Raabsu, přes Slavonice, Staré Město pod Landštejnem, Novou Bystřici, napříč Dubovickým polesím přes strážní vrch Homolku, skrze osadu Hutě u Příbraze až do Stráže nad Nežárkou vedla stará kupecká stezka. Podle místních pověstí nocovaly projíždějící karavany v příbrazké usedlosti č. p. 1.

Panský dvůr stával na blatech

O Příbrazi se poprvé píše roku 1518 ještě jako o Příběrazi alias Priberadově dvoře. Co se nedaleké osady Hutě u Příbraze v Přírodním parku Homolka-Vojířov týče, byl v těchto místech někdy v 16. století založen hospodářský dvůr při panství Stráž k chovu dobytka. Původní dvorec ze dřeva postupně nahradily cihlové stavby, ale pracanti dál žili v roubenkách, které prý shořely ve 30. letech 20. století.

Les byl základem obživy

Obyvatelstvo Příbraze, Libořez, Mníšku, Mirochova a Dolní Lhoty se živilo svozem dříví
z pohraničního lesa Dubovice na okolní pily. Trávou z lesních pasek se krmil dobytek a ta horší se mu podestýlala stejně jako suchý mech. Kůru a chrastí směli lidé sbírat v pondělí, ve středu a v pátek, pročež se těmto dnům říkalo počeštěně hultstok z německého Holztag. Ve stejné dny bylo místním drvoštěpům dovoleno odvézt si z lesa trakař dříví a lesní zaměstnanci k tomu navrch fasovali jeden trakař deputátního dříví týdně.

Když byl hajný normální člověk, dovolil lidem sem tam posekat i nějakou soušku na otop. Přesto je sužoval nedostatek paliva a tak vyráželi časně zrána, dokud ještě hajní
a drvoštěpové vyspávali, do lesa na lup a sbírali tam odpady po vývratech, odsekávali padlým stromům větve a nepohrdli ani kůrou, šiškami a klestím. Nejtěžší prací bylo dobývání pařezů, přesto jimi byly chaloupky vrchovatě obložené, jen aby se lidé v zimě ohřáli. Zjara se zase chodilo na chvoj, která se vršila kolem chalup a podestýlala se domácímu zvířectvu.

Hutě u Příbraze - průmyslové srdce strážského panství

Hutě se staly již v 16. století jakýmsi průmyslovým střediskem panského velkostatku. Těsně po požáru strážského hradu zde stávala pec na pálení kolomazi a cihelna. Ze zápisků dubovického revírníka Františka Kithiera se dozvídáme, že tu koncem 18. století fungovala také vrchnostenská sklárna na tabulové sklo. Což potvrzuje smlouva uzavřená roku 1810 mezi kupcem Matesem Ficalem a strážským vrchnostenským úřadem. Ten se mu zavázal každoročně odprodat dva tisíce kop skleněných tabulí, jednu po pěti zlatkách. Do roku 1854 byla na Hutích v provozu i papírna a ještě 1884 se tu chovaly ovce.

Rašelina - černé zlato z močálu

V polovině 19. století započala na Hutích u Příbraze těžba rašeliny, kterou se vytápěly objekty panského velkostatku, sloužila jako stelivo a z části se prodávala. Práce to byla fyzicky náročná a komplikovalo ji množství písečných zmijí. Ostrou lopatou se z blat napichovaly takzvané borky velikosti cihly, které se pak sušily naskládané v komíncích. Poté se svážely do skladů uprostřed blat na okraji lesa, kde se drtily v mlátičce zvané zubovka. Tu poháněla parní lokomobila živená vytěženou rašelinou. Pak následovalo kátrování materiálu přes síto, kde se oddělila stelivová rašelina pod dobytek od mourovky pro zahradníky. Stelivo se lisovalo do balíků, které pak okolní sedláci vozili na nádraží do Jindřichova Hradce. Odtud putovala rašelina na Pilař u Chlumu a dragouni a dělostřelci ji podestýlali svým koním.

V Hutích u Příbraze bylo zaměstnáno hodně místních a během letních prázdnin jim pomáhaly
i děti. Nezřídka se v osadě popíjela bílá kořalka. To se pak místo mlátičky ozýval z blat veselý zpěv. Když hrabě Thun-Hohenstein ze zámku ve Stráži rozprodal část hospodářství na Hutích, přišlo hodně lidí o příjem. Každopádně rašelina se tu dobývala ještě ve 30. letech minulého století, nicméně 1938 došlo k prodeji Hutí v soudní dražbě.

Z příbrazkých cihel se stavělo po celém Strážsku

První panská cihelna vznikla v Příbrazi roku 1827 a 1899 si dal baron Leonhardi postavit na místě dnešního domku č. p. 79 novu cihelnu s kruhovou pecí, 12 komorami a 35 metrů vysokým komínem. Marně byste ji však v obci hledali. Následující majitel strážského panství hrabě Thun-Hohenstein ji zanedlouho poté zbořil a připravil tím další dělníky o živobytí.

Kamenný Jan, zvonička a Husův chrám - návesní záhady

Na návsi před domem č. p. 25 se vyjímala kamenná socha sv. Jana, kterou Příbrazi darovalo roku 1728 městečko Stráž nad Nežárkou. Vdova Pivcová si však místo něj nechala koncem
19. století postavit kapličku a děkan ji ponoukal: "Matko, tu sochu hluboko v zemi zakopejte, není to Jan Nepomucký, ale Jan Hus!" Takové hanobení se zase nelíbilo sousedům
a tak pobožná vdova na radu pana řídícího ukryla Jana pod oltáříkem ve své kapličce.

Zanedlouho poté dosloužila obecní zvonička ze dřeva pod hrází horního návesního rybníka
a místní se pustili do výstavby zděné kaple s vysokou věží, kam byl po dokončení slavnostně přenesen starý zvon. Alespoň tady se zrušení panské cihelny hodilo. Vychytralý strážský hrabě totiž vybouraný materiál daroval na novostavbu. Hradecký milostpán Černín zase věnoval dřevo na krov a zdejší rolník Ferdinand Štícha a majitel cihelny č. p. 18 pokryl střechu svými patentními taškami. Kapli z velké části vlastnoručně vybudoval příbrazský polír
a domkář z č. p. 6 František Cháb.

Dokončení kostelíčka v Příbrazi však přerušila první světová válka a v hubených poválečných letech zaměstnávaly lid jiné starosti, než rozdělaný svatostánek. Naštěstí se roku 1924 nabídla Církev československá husitská, že dostavbu zaplatí a příští rok už se pustil do díla zednický mistr Kovanda ze Stráže. Další potíže vyvstaly těsně před slavnostního otevřením nové Husovy kaple. V důsledku pobělohorské rekatolizace se v kdysi kališnickém panství nedostávalo kališníků a tak obecní zastupitelé přistoupili k šalamounskému řešení. Jako jeden muž se navrátili zpět k husitské církvi, aby tak získali náboženství, které povznáší
a neutlačuje. Nakonec se 8. listopadu 1925 svatostánek zprovoznil a jeho střechu dodnes zdobí kalich - symbol Svatého grálu a laskavého Boha.

Byla to tenkrát v Příbazi velká sláva a proto hned následujícího roku 1926 povolil majitel soukromé kapličky vykopání staré Janovi sochy zpod oltáře, aby zaujala důstojné místo
v obecním Husově sboru. Místní se však dočkali trpkého zklamání. Barokní socha, kterou opečovávali jako statečného Jana Husa, jevila veškeré atributy římskokatolického Jana Nepomuckého. Ze zoufalství povolali Příbrazští zástupce památkového ústavu, aby záhadu jednou provždy rozluštil. Ten se však nedostavil a tak falešný Jan dál odpočíval ve své podzemní hrobce. Okolí Husova chrámu zvelebili lidé roku 1934 voňavými akáty, místo nich tam ale dnes rostou lípy, jasany a jehličnany.

Nebe v Příbrazi ronilo krvavé slzy  

Tak jako ve Stráži nad Nežárkou krvácelo nebe 25. ledna 1938 i nad jihočeskou Příbrazí. Ve večerních hodinách se začaly na severu objevovat bílé pruhy jako od reflektorů a poté obloha zčervenala. Lidé se nejprve domnívali, že hoří les za Plavskem, byli však poučeni že se jedná o vzácnou polární záři. Ve skutečnosti to bylo varování před druhou světovou válkou, kdy Příbraz sice zůstala česká, ale hraniční Dubovici schlamstla Třetí říše.

Šelepův okruh - na kole okolo Příbraze

Spolek SKV Příbraz vytvořil na počest zdejšího slavného rodáka, světoběžníka, básníka
a vášnivého cyklisty Karla Šelepy cyklotrasu okolo Příbraze, která začíná a končí v místním hostinci Stará škola. Informace projížďkychtivím žákům poskytuje pan řídící pouze ve vyučovacích hodinách. Během instruktáže je povinno konzumovat místní specialitu Úplně poslední zvonění. V opačném případě se totiž dostaví Školníkův hněv a to si nepřejte vidět ten sekec. To pak musíte zůstat po škole a pít až do zavírací hodiny. A co teprve, když začne lkát paní uklízečka. Bez pardonu vám zabaví velocipédy a zapíšou vás do třídní knihy! Někteří poškoláci dokonce beze stopy zmizeli v příbrazkém propadlišti dějin, které už spolklo prales
i s průmyslovým srdcem Strážska. Tak pozor na to!

Tip pro badatele:

  • Josef Brožek a František Jílek: O životě a lidech na panství strážském, vyšlo 2008

z bezedných blat vymodlily Textové lahůdky

Sponzoři článku

Vytvoření článku pro Strážácký blog obnáší asi 20 hodin práce včetně bádání v kronikách. Sponzor článku pomůže pokrýt tyto náklady a získá řadu výhod.